Jdi na obsah Jdi na menu
 


Terezín

18. 3. 2010

 Hana Kuřátková, 9. B

Dne 27. ledna 2010 jsme jeli do Terezína. Nejdříve jsme navštívili Muzeum ghetta, kde jsme strávili asi dvě hodiny. Nejprve nám povídali o historii a funkci města a potom jsme se dozvěděli o lidech, kteří zde byli vězněni. Také nám pustili film.

V transportních seznamech jsme vyhledávali jména lidí, kteří chodili do školy do Byšic, neboť někteří z nás jsou členy kroužku Zmizelí sousedé, kde pátrají po obětech holocaustu. Když jsme měli všechna jména zapsaná, šli jsme se podívat na obrázky, které malovaly děti v Terezíně v době ghetta.

Rozhlédli jsme se také po náměstí. Dále jsme se podívali do krematoria, vybudovaném na židovském hřbitově. Po obědě jsme se šli podívat, jak žily děti v Terezíně. Postele měly nad sebou, byly docela úzké a malé, neměly vůbec žádné soukromí a ani moc místa na své věci.

Po této prohlídce jsme jeli do Malé pevnosti a na Národní hřbitov. V Malé pevnosti jsme si prohlédli místnosti, kde vězni spali. Uprostřed byl velký stůl s lavicemi, po stranách byli postele - palandy, které byly o něco málo větší než u dětí. Obešli jsme tmavou chodbou část pevnosti. Viděli jsme, kde byli vězni popravováni.

Po prohlídce Malé pevnosti jsme šli na Národní hřbitov dát květiny ke kříži – symbolu utrpení a zapálili jsme svíčky, neboť ten den je Dnem památky obětí holocaustu.



Z NAŠICH DOJMŮ


Terezín mi naháněl hrůzu. V jeho zdech se odehrály hrozné věci, které jsou tam cítit. Je jen těžko představitelné, jak se lidé dokázali chovat k jiným lidem.


Nikdy bych se nechtěla dostat do situace lidí, kteří Terezínem prošli, prožít to, co prožili, zažít byť jen jednu zimu ve zdejších podmínkách.


Těžko představitelný je absolutní nedostatek soukromí, stísněnost… Nedokázala bych to unést.


Vím, že to co, zde lidé prožívali, bylo strašné, ale nedokážu se vcítit do jejich zkušeností.


Překvapilo mě všechno to budování kvůli návštěvě Červeného kříže. Šaškárna.


Malá pevnost pro mě byla tím hlavním zážitkem. Její surovost a syrovost, mráz. Cely – samotky. Cely pro židovské vězně a podmínky života (života?) v nich.

Nejhůře jsem se cítila u zdi Malé pevnosti, kde byli lidé popravováni.

Docela jsem se tady bál/a. (Míst, která vyvolala tento pocit, bylo více: cely, kasemata, popraviště,…)


Zapůsobila na mě plocha Národního hřbitova s dlouhými liniemi hrobů, které ukazují, kolik lidí zde našlo smrt.

Zapůsobil na mě Národní hřbitov se svými symboly – velikou Davidovou hvězdou a křížem.


V Muzeu ghetta jsem kolem sebe viděl v jedné místnosti po stěnách jen a jen jména obětí. Bylo jich moc. Každé jméno je jeden dětský život.