Byšičtí zmizelí sousedé

na besedě Se stanislavem Motlem 29. března 2010

Realizace našeho projektu v sobě zahrnuje řadu různých činností – práci s dokumenty, literaturou, seznámení se se židovskými svátky, návštěvu židovských hřbitovů, muzeí, památníků, pátrání po místech, kde žily naše děti – zmizelí sousedé, rozmluvy s lidmi, kteří je znali, anebo také s lidmi, kteří k tématu mají co říci. Jedním z nich je bezesporu Stanislav Motl, novinář a spisovatel. Můžete ho znát z televize (dříve pořad Na vlastní oči na televizi Nova), z rozhlasu (nyní pořad Stopy, fakta, svědectví vysílaný na ČRo 2). A jaká témata jsou v centru jeho pozornosti nyní? Dotýkají se 2. světové války, válečných zločinců, a tím i našeho tématu – holocaustu (šoa). Jednou z jeho obětí byl Petr Ginz, kluk neobyčejně nadaný, který nejen hodně četl, ale také psal, kreslil, v terezínském ghettu vznikal pod jeho vedením časopis VEDEM. Možná si řeknete, že mnoho lidí píše či kreslí. Jenomže Petr ve svém dětském věku psal romány (jeden i v nedávné době vyšel pod názvem Cesta do pravěku), deník, jeho kresby byly plné fantazie, stejně jako jeho texty (vždyť obdivoval mistra fantazie J. Verna). Dnes je Petr celosvětovým symbolem zmařených životů, které mohly obohatit náš svět. Stalo se tomu tak i díky skutečnosti, že jeho kresba měsíční krajiny, která vznikla v Terezíně, se dostala do vesmíru nejen tématem, ale i ve skutečnosti. Jak to bylo možné? V Yad Vashem, jeruzalémském památníku holocaustu, ji objevil Ilan Ramon, izraelský kosmonaut, který vzlétl do vesmíru, kam Petr mnohdy upíral svůj zrak, na počátku roku 2003. Jenomže americký raketoplán Columbia se nevrátil na zem. 1. února během přistávacího manévru roztrhal na kusy a shořel. V den nedožitých Petrových 75. narozenin.

O Petrovi jsme nejprve sledovali dokument – reportáž a následně poslouchali vyprávění o něm, jeho rodině, sestře, přeživší Chavě Pressburger. Slyšeli jsme ale o osudech mnohých dalších – těch, co přežili, těch, které v Osvětimi „doktor“ Mengele poslal do plynových komor (i Petra). Mluvili jsme ale nejen o obětech holocaustu, ale též o jeho tvůrcích a vykonavatelích – i ti totiž Stanislava Motla zajímají. Po stopách válečných zločinců se vydává a rozmlouvá např. i s jejich dětmi. Za všechny jmenujme syna „anděla smrti“, jak je nazýván Josef Mengele. Diskuse se rozvinula kolem tématu trestání válečných zločinců v současné době.

Zároveň jsme si z vyprávění uvědomovali, že jevy ani lidé nejsou černobílí. Snad nejvíce nám to dokumentoval příběh jednoho osvětimského vězně a dozorce, příslušníka SS, kteří společně z této továrny na smrt nejprve utekli a potom prožili téměř neskutečnou anabázi.

A celkově? Stanislav Motl byl dobrý. Beseda byla zajímavá. ▪ Zaujalo mě všechno. ▪ Celkově se mi to líbilo. ▪ Poutavé vyprávění, lepší než v samotném Terezíně. ▪ Osobně bych to kladně hodnotil. Dávali jsme pozor. (J)

Některé z našich postřehů

• Žasnu nad propracovaností systému vraždění. Pořádek, záznamy, preciznost. Na krutost měli všechno vymyšlené, chovali se tak, jakoby se vůbec nejednalo o lidské bytosti.
• Byl jsem překvapen z kolika lidmi a s jakými se Stanislav Motl sešel a zná je, např. včetně izraelského kosmonauta.
• Stanislav Motl se zajímá o jiné lidi, o lidské neštěstí a předává informace dál. Ve svém volném čase, nezištně. Toho si cením.
• Obdivuji lidi, kteří přežili a dokážou o tom mluvit.

K návštěvě Stanislava Motla v ZŠ a MŠ Byšice došlo díky pomoci Mgr. Dalibora Státníka, ředitele Státního okresního archivu Mělník, který se besedy též zúčastnil. Pomoc instituce, v jejímž je čele, je však širší. Díky ní známe např. evidenční karty Židů z počátku války, máme k dispozici ty části kroniky obce Byšice, které jsou důležité pro naše téma byšických zmizelých sousedů. Jejich životní osudy začínáme zpracovávat.

byšičtí účastníci projektu pod pedagogickým vedením Renaty Špačkové